Hovado - N.O.C - 350Z

NISSAN 350Z . PÁTÉ HOVADO

Před Vánoci 2004 se slušně vychovaný Japonec, který měl v rodném listě napsáno jméno 350 Z a příjmení Nissan, těšil, že se svými 280 koni a temnou černou barvou bude dělat společnost nějakému uhlazenému manažerovi, který s ním bude jezdit za milenkami a do divadla a občas pro formu na nějakou tu okresku. V hloubi duše Zet takovými lidmi pohrdal, divoká krev jeho předků, pověstných samurajů Datsunů, nebyla ještě zcela vyplavena. Zet však bral svůj osud stoicky a hrdě a vyhlížel svého nového majitele. Když se na showroomu objevilo nějaké hovado v kožené vestičce s nápisy, kterým Zet ani přes pokročilou znalost českého jazyka nerozuměl, tak se nejprve pohrdlivě zahleděl z okna na nedaleké pohoří a dával najevo svou ignoraci toho nehodného tvora... Po chvíli se ale přistihl, že naslouchá hovoru toho nýmanda s dealerem a řídicí jednotka mu, nechápal to, začala tepat ve zrychleném rytmu... Tvářil se ale stále přezíravě. Jaké bylo jeho překvapení, když najednou ucítil, že v jeho sedačkách někdo sedí. Prohlédl si vetřelce ve zpětném zrcátku a hle, to je to hovado! Co si to dovoluje? Jenže na druhé sedačce přistála kupní smlouva, v zámku se zavrtěl klíč a hovado ho koplo ostruhami a řeklo: „Jedl". Co mohl Zet dělat. Cestou potkávali samá obyčejná auta, nebylo na co koukat, takže si Zet rovnal myšlenky. Zanedlouho přijeli na dvůr, kde se Zet zděsil. Stál tam nějaký malý drobek bez střechy s červeným interiérem a lebkou na štangli. Hned za ním pak nějaký Ital, evidentně vzdálený příbuzný toho skřeta... a v koutě se krčil chudý příbuzný z DDR, nezdálo se však, že by měl nedostatek sebevědomí. „S těmihle auty se nebudu bavit!" zařekl se Zet... Sám tomu však tak úplně nevěřil. Něco... něco nepopsatelného se v něm odehrávalo.

Tak šly dny a Zet poznal, že hovado je vlastně Hovado a z nějakého nepochopitelného důvodu spolu souzní. Také se dal z nudy do řeči s ostatními auty, a ta mu vyprávěla neuvěřitelné příběhy, takové, které na svém showroomu slyšel od starších jen jako nepravděpodobné legendy. A tady zjišťoval, že je to pravda. Ital vyprávěl o své cestě do Španělska, Zet trnuly brzdové hadičky... a malej Angličan zase povídal o nesčetných výletech do země německé, polské či slovenské..., a dokonce se Italovi vysmíval, že on na rozdíl od něj do toho Španělska opravdu dojel... Zet se ještě bránil, ale zjistil, že tahle auta má strašně rád... a že se těší, až zas Hovado přijde a půjdou se projet. Jednou se takhle prohlížel ve výkladní skříni a zjistil, že se chca nechca sám stává hovadem. Narostly mu chlaďáky, cítil, že mu nějak posílil motor, a když vycenil zuby, pozoroval, že se ho auta i lidé bojí. To Zet pobavilo a dábelsky se zasmál, až mu zčervenala okna a na zadečku se mu zašpičatěla anténa. Jeho hlas zhrubl a ostatní zetka se ho stranila. Našel ale úplně novou rodinu svých bratrů hovad a také několik dalších třistapadesátek s ním mělo společnou řeč... jeden pražskej oranžověj floutek s bílejma pruhama a pak taky namistrovanej Japonec s obrovským křídlem a přeplňovaným srdcem... A Zet věděl, že přesně tohle je smysl jeho života.